Pro nejmenší 

O příborském černokněžníkovi

Jednou na Štědrý den se chudobný švec z Příbora vypravil do lesa Frývaldu, aby tam nasbíral trochu suchého klestí. Vzal sekeru, nůši, měch, provaz a hajdy k lesu. Chodil po lese, sbíral klestí i oklešťky a již se obrátil nazpět a vydal se na cestu k domovu. Mezitím se již docela setmělo, zima mu zalézala za nehty, břemeno, nůše i měch byly zpropadeně těžké a tak měl švec jedinou starost, jak to všechno donese domů. Naměřil si cestu přes Pískovou hůrku, kde stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Hřešil na svůj těžký život a myslel si, že by to bylo moc dobré, kdyby už jednou konečně míjel, pozvedl skloněnou hlavu a v tom mu bleskl do očí plamének, který hořel na vrcholku. Snad tam není poklad, pomyslel si švec a už pospíchal k němu. U ohníčku se ohříval prapodivný starý člověk, oděný do černé řízy. Na hlavě měl široký černý klobouk, jeho tvář byla dočista bledá. Švec se polekal, ale ten divný muž mu rukou pokynul, aby zůstal a ohřál se. Švec shodil břemeno, obrátil se k ohníčku, ale ten černý už byl dočista pryč. Švec se strachy rozklepal, popadl svoje klestí, nakonec si chtěl přes rameno přehodit nůši a hle, namísto klestí a dřeva v ní byla samá kovářská škvára. Tak nůši obrátil, škváru vysypal a valil dlouhými kroky domů. Sotva překročil práh své chalupy, křižoval se a zaříkal, že už nikdy do lesa Frývaldu nevkročí. Bez večeře šel spát. Ráno vstal a padl mu pohled na nůši. Vzal ji do ruky a tu cink, cink. Vypadly z ní dva kousky zlata. Poznal, že mu černokněžník dal namísto škváry zlato a zalitoval, že skoro vše vysypal.

Ještě jednou o pokladech v Příboře

Donedávna si v Příboře vypravovali, že v dobách zlých i dobrých mnozí Příbořané si schovávali svoje peníze v lese Frývaldu. Jiní zase věřili, že na Velký pátek se tyto poklady otvírávají a pokoušeli se jich zmocnit. Hledači prý museli podstoupit trojí těžkou zkoušku, než se jim poklad otevřel.

Jednou se tři hoši domluvili a vydali se hledat poklad. Dali si do uší vatu, tu zalili voskem, aby nic neslyšeli, vzali pytle a šli do Frývaldu. V Příboře na věži už odbíjela třiadvacátá hodina, když dorazili na místo. Nemluvili, nic neslyšeli, jen hledali. Když tu jeden z nich zahlédl tři stíny. I druzí dva je zpozorovali. Blížily se k nim, zastavily se pod větví silného stromu a jedna z tajemných postav přehodila přes větve provaz se smyčkou na konci, „Proboha, oni nás chtějí oběsit!“, pomysleli si hledači pokladů a už brali nohy na ramena. Ani se s hrůzou v očích neohlédli, utíkali a utíkali. Zastavili se až v Příboře.

Na druhý den jim nedalo a za světla se šli podívat do lesa Frývaldu, aby si alespoň vzali ztracené pytle. Ale našli je dočista roztrhané na samé malé kousíčky a rozházené po celém okolí.

Od těch dob les Frývald neměl dobrou pověst a na zbloudilého člověka působil tísnivým dojmem. Přesto si Příbořané vypravovali, že v lese poklady skutečně jsou, a kdo je chce vyzvednout, musí přijít na Velký pátek a musí to být člověk se šlechetnými úmysly. Navíc si musí opatřit kouzelnou rostlinu – mandragoru. Ta prý se opatří takto: Rostlinu zná jen pták žluva. Když bude mít mláďata v dutině stromů, je potřeba otvor do dutiny zatlouci dřevěným klínem. Žluva přiletí s rostlinou v zobáčku, dotkne se jí klínu a ten ihned vyletí. Žluva s mandragorou odletí a pustí ji na vodu nebo oheň, aby se jí nikdo nemohl zmocnit. Pozná se podle toho, že plave v potoku proti proudu.

V Příboře prý rostla mandragora na Šibeničním vrchu v místě, kde později postavili městský rezervoár vody. Rostla tam proto, že kdysi dávno byl na tomto místě popraven nevinný a svobodný jinoch, křivě obviněný ze zločinu, který nespáchal.

Originály

Jak založili Příbor

O Příboře se kdysi vypravovalo, že je to nejstarší město na Kravařsku. Staré město ovšem mělo stát na úplně jiném místě, než kde stojí dnes. A jak k založení Příboru došlo? Jednou vtrhli na Moravu Tataři. Předcházela jim hrůzná zvěst o ukrutnostech, které všade páchají. Snědí jezdci divoce jezdili na malých koních a všude plenili, loupili a ukrutně vraždili. Ženy a dívky odvlékali do otroctví. Když se blížili ke starému Příboru, obyvatelé moudře usoudili, že se přesile nemohou ubránit a proto sebou pobrali nejcennější majetek a odehnali také většinu dobytka. Před Tatary se schovali do okolních hlubokých lesů. Tataři opuštěné město vydrancovali a vypálili. Protože celé město bylo dřevěné, zůstaly z něj toliko kouřící spálené trosky.

Nakonec se Tataři utábořili v rovině pod Kotoučem a rozjeli se po okolní krajině, kde hledali ukryté křesťany. Koho po lesích chytili, zaživa ho naráželi na kůl, nebo lidem svazovali ruce dozadu a stříleli po nich z luků jako do terčů, zaživa jim dřeli kůži z těla a mrtvým i těm, co nechali naživu, uřezávali obě uši. Poněvadž měli Tataři po ruce cvičené psy, s jejichž pomocí v okolních lesech sídlili po uprchlících, Příbořany zachránilo, že před příchodem Tatarů pokáceli kolem dokola stromy, zasekali všechny stezky a tak Tatarům znemožnili přístup.

Když se po delším čase lidé navrátili do svých domovů, našli jen široširé spáleniště. Nové město proto vyrostlo opodál na návrší nad řekou Lubinou, a protože prý přeživší křesťané spáleništi říkali „zbor“, začali nedalekému městu říkat „Přizbor“ a teprve mnohem později jedno písmeno z názvu vypustili a tak vzniklo dnešní pojmenování Příbor.

Mariánský sloup na příborském náměstí

V roce 1724 v kraji zuřila hrozivá nemoc, mor neboli černá smrt, jak ji lidé nejčastěji nazývali. Netrvalo dlouho a tato strašlivá nemoc navštívila i město Příbor. Nejprve plíživě, ale zakrátko již v Příboře umírali lidí v takovém množství, že jich na kárách každý den vyváželi třicet, ale i čtyřicet. Příborští tuto nemoc pokládali za Boží trest a rozhodli se, že město na ochranu před morem zasvětí Panně Marii. Přislíbili, že když šťastně přečkají morovou ránu, Panně Marii postaví krásnou sochu uprostřed náměstí.

Pak uspořádali veliké a slavné procesí, ve kterém procházeli kněží a preláti spolu s lidmi městem, farář vykropil náměstí a všechny ulice svěcenou vodou, a hle – div, stal se zázrak! Nemoc skutečně brzy ustoupila. Příborští pak na svůj slib nezapomněli a uprostřed náměstí vztyčili sousoší Panny Marie.

 

Švédové v Příboře

Josef Ullrich uvádí německou verzi pověstí o Švédech v Příboře v obdobné podobě: V posledních letech třicetileté války vpadla švédská vojska na Moravu. Zpráva o tom, že se nepřátelské vojsko blíží, způsobila ve všech místech děs a hrůzu. Také měšťané příborští očekávali příchod Švédů s obavami. Byli toho mínění, že Švédové jsou mnohem horší, než jsou sprostí loupežníci. Čím byli Švédové blíže, tím větší strach a hrůza přepadly Příbořany, na druhé straně u mnoha měšťanů sílilo přesvědčení, že se budou muset srdnatě bránit vetřelcům.

Netrvalo dlouho a před branami Příboru se objevila švédská hlídka, ohlašující příchod většího švédského oddílu. Na městské radě žádala zaopatření, ubytování a podle tehdejšího zvyku také vysoké výplatné. Po jejich odchodu se konšelé sešli na radnici a přemýšleli, co proti Švédům podniknou. Pochopitelné v městě přípravy na obranu vyvolaly veliké vzrušení. Jedni se báli, že Švédové vyvraždí celé město a radili utéci do vzdálených hor, další radili přistoupit na švédské ultimátum. Zneklidnění rostlo a obyvatelé bylo bezradní.

Tu pojednou se v okně radnice objevil rozvážný městský rychtář a několika dobře volenými slovy vybídl občany, aby se utišili, rozešli a doma očekávali, na čem se městská rada usnese.

Pozdě v noci se v prázdných příborských ulicích a uličkách objevily postavy konšelů. Klepali na dveře a okna a tlumenými hlasy sdělovali, jak se městská rada rozhodla a co jednotliví měšťané mají udělat.

Po půlnoci vyvedl statečný městský rychtář houfec vybraných a ozbrojených mužů na pahorek s kostelíkem sv. Františka. Každému muži určil stanoviště za hřbitovní zdí, které měl s nasazením vlastního života bránit. Blízko vchodu na hřbitov tenkrát stála věkovitá lípa. Do její koruny se ukryli ti nejlepší příborští střelci a dostali pokyn zasáhnout do boje v případě největší nouze. Koruna byla tak mohutná a větve tak silné a husté, že se střelci v ní bezpečně ukryli. Když bylo vše potřebné o obraně připraveno, poklekl starý rychtář na kolena a prosil Boha, aby neodpustil vítězství bezbožníků rozvracejících oltáře a vraždících věřící i jejich duchovní.

Sotva ráno ozářilo slunce okolní výšiny, již ohlašoval hlasný s věže, že se Švédové blíží. Městský rychtář s městskou radou, která po celou noc bděla v radnici, vyšli nepřátelskému oddílu spěšně vstříc. Před švédským plukovníkem padli na kolena a nabídli mu klíč od radnice. Velitel zůstal na koni v sedle, neuznajíc pokořené měšťany hodny jediného slova. Klíč si dal podat sluhou, pobídl koně a vjel do města. S ním do města vtáhl veliký zástup Švédů, který se táhl od prvního domku na jičínské silnici až k Lubině. Městský rychtář mu pohotově odpověděl, že peníze za výplatné jsou připraveny, jen aby se neobtěžoval a vstoupil do radnice.

Když vstoupili do radní síně, čekalo je dvanáct starších města, každý s váčkem peněz v ruce. Plukovník dostal váček nejmenší, ale plný ryzího zlata. Jakmile nepřátelští důstojníci byli zaujati přepočítáváním peněz, vytáhli městští radové ze záhybů svých plášťů dýky a tesáky a v okamžiku všechny švédské důstojníky povraždili.

Mezitím vojáci venku na náměstí očekávali příchod svých velitelů. Zachmuřeně hleděli do oken radnice, a když ani za dobrou hodinu se nikdo neukázal, pokusili se do budovy vniknout násilím. Tu náhle padla z radnice střelná rána. To bylo smluvené znamení k otevřenému boji. Ze všech stran začaly fičet koule. Překvapení Švédové se pokusili vniknout do domů a bytů, leč všude našli uzavřené dveře, dobře zajištěné těžkými závorami. Marně se pokoušeli srazit dohromady ke společnému útoku, vždy znovu a znovu byl jejich útok rozprášen. Pouze jednomu menšímu oddílu, který vedl mladý a chytrý důstojník, se z města podařilo uniknout. Chtěli se uchýlit na výšinu na město, kde stál kostelík sv. Františka. Tam se chtěli opevnit a získat čas k dalšímu boji, než dorazí švédské posily.

Sotva se přiblížili ke kostelíku sv. Františka, ze všech stran začaly létat kulky, hřbitovní zeď se ježila mušketami obránců. S velkými ztrátami se Švédové branou probili na hřbitov a tam se rozpoutal bratrovražedný boj. Měšťané již umdlévali a mnoho jich bylo pobito, když tu začala nová hustá střelba, vedená ukrytými Příbořany s koruny věkovité lípy. Do houfu Švédů vpadla panika, zahazovali zbraně a prchali přes hřbitovní zeď i branou pryč od města Příboru. Rány byly stále řidší a řidší a zanedlouho se ve městě rozhostil klid – všichni nepřátelští vojáci leželi pobiti. Teprve na kopci Šibeňáku se zbytky švédského oddílu zformovaly, ale pokračovaly v ústupu směrem k Novému Jičínu.

Nyní si příborští měšťané mohli oddechnout a děkovali statečnému rychtáři a členům městské rady, že se jim lstí podařilo zachránit město Příbor před zkázou. Odebrali se společně do farního kostela, kde se vzápětí konala děkovná mše za záchranu města Příbora před Švédy. Zpráva o vyhnání Švédů se rozlétla po kraji a podle ní pak vzniklo známé německé pořekadlo:

„Brieg, Freiberg, Brünn

Machen die Schweden dünn.“

Což po česku znamená:

„V Břehu, Příboře a Brně

Zle pobili vojsko Švédů.“

 

Valentinská pouť

Sv. Valentin je uctíván jako ochránce před nemocemi a léčitel hlavně padoucnice a pakostnice. O sv.Valentinu bývala v Příboře před kostelem, který je světci zasvěcen, velká pouť 14. února. Únor je zimní měsíc a právě v tu dobu bývala pořádná zima. Dodnes se mrazivému počasí, které v polovině února přechází, říká v Příboře „valentinská zima“. Na pouť se sjížděli lidé z okolních vesnic na saních, a proto se pouti říkalo též „sanicová“.

Na „štantech“ se prodával zvláštní druh perníku, zvaný „šifle“. Prodávaly se též voskové části těla, hlavně ruce a nohy. Ty pak věřící  obětovali v kostele, aby je sv. Valentin uzdravil. Reliéf sv. Valentina na hlavním oltáři otírali lidé šátkem, který pak kladli sobě nebo jinému nemocnému na hlavu a prosili sv. Valentina o uzdravení.

 O původu jména Lubina

Za starých časů měli poddaní z Trojanovic povoleno od hukvaldského panství pást v lesích svůj dobytek. Pasáci neměli tehdy nijak lehkou práci. Každý pasák měl s sebou za opaskem sekyrku. Vyšplhal se na strom a utínal smrkové větve. Musil to ovšem dělat, jak se tehdy říkalo, beze škody, to znamená, nesměl orubat celý strom, jen useknout sem tam některou větev a zase lézt na jiný strom a tam v práci pokračovat. Chlapcům se nechtělo ze stromů slézat a nově zase vylézt. Proto se vršku stromu rozhoupali tak mocně, až dosáhli jednou a potom i druhou rukou na sousední strom. Když se pevně chytil, pustili se nohama a byli na druhém stromě. Vyndali sekyrku a v práci pokračovali. Usekané větve dali pak na hromady a otcové se povozem pro to přijeli. Doma se četyna z větví osekala a uložila pod nástřešek na podestýlání dobytka. Hlubší větve se posekaly do otepí a uložily k vyschnutí, aby pak v zimě příjemně zahřívaly světničku.

Stalo se, že mezi tou prací se krávy v lese ztratily. Ale chlapci si z toho nedělali těžkou hlavu. Věděli, kde je určitě najdou. Krávy totiž chodily k pramenům naší řeky, kde vyvěrající pramen vody podporuje a urychluje růst trávy, takže od časného jara až do podzimu je vždy bujná a šťavnatá, což se kravičkám velmi líbí, v nářečí „lúbí“. Proto sem vžddy pospíchaly. Tomu místu se začalo říkat Lubinky a pramenu Lubinka. Dále k Frenštátu byl již potok zesílen několika přítoky, a proto se mu říkalo Lubina.

 

 

Zdroj: Lubomír Loukotka, Příborské pověsti